V červenci letošního roku vydal Nejvyšší správní soud velmi zajímavé rozhodnutí týkající se uplatnění odpočtu DPH. Zvláště se může hodit daňovým subjektům, u nichž správce daně rozporuje možnost uplatnit si DPH na vstupu.

Autor: Mgr. Zdeněk Zralý, daňový poradce č. 3177

Konkrétně se jedná o rozsudek Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) 8 Afs 59/2013-33 ze dne 30. 7. 2014. Podstata sporu spočívala v tom, že daňovému subjektu – plátci DPH – (dále jen „stěžovatel“) bylo v rámci daňové kontroly doměřeno DPH za několik zdaňovacích období z let 2005 – 2007. Důvodem byla ta skutečnost, že dodavatel, který stěžovateli dodával materiál a stavební práce, nebyl v době uskutečnění plnění plátcem DPH. Jeho registrace byla zrušena správcem daně již v roce 2001.

Správce daně zdůvodnil svá rozhodnutí – platební výměry – tehdejším zněním zákona, podle kterého má plátce nárok na odpočet DPH při splnění dvou podmínek:

1. přijaté plnění použije pro svoji ekonomickou činnost a
2. nárok prokazuje daňovým dokladem vystaveným plátcem.

Ve zkoumaném případě nebyla podle správce daně splněna podmínka, že daňový doklad vystavil plátce. Jinak věcně nebylo sporu o tom, že plnění byla skutečně poskytnuta a byla u odběratele poskytnuta k jeho ekonomické činnosti.

Stěžovatel namítal, že nemohl vědět, že dodavatel není plátcem DPH, zvláště když jím poskytnutá plnění stěžovateli přesáhla obrat pro povinnou registraci a že jednal tedy v dobré víře. S touto argumentací neuspěl ani v odvolání u Finančního ředitelství v Praze a následně ani ve správní žalobě u Městského soudu v Praze, mimo jiné z důvodu, že si skutečnost, zda se u dodavatele jedná o plátce, může stěžovatel ověřit v seznamu plátců DPH.

Názor NSS

Stěžovatel se následně obrátil kasační stížností na NSS. NSS si nejprve položil následující právní otázku:

„Spornou právní otázkou v dané věci byla otázka, zda stěžovatel má nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za uvedená zdaňovací období, jestliže bylo nesporně prokázáno, že dodavatel uvedený na daňových dokladech, jimiž stěžovatel tento nárok prokazoval, nebyl v době vystavení těchto dokladů registrovaným plátcem daně z přidané hodnoty. Stěžovatel se dovolává „dobré víry“ a tvrdí, že si této skutečnosti nemohl být vědom a samo toto zjištění nepostačuje k nepřiznání nároku na odpočet.“

Některé úvahy z rozhodnutí NSS:

• systém ARES, ze kterého lze čerpat informace o plátcích, má pouze informativní charakter a nemohou být použity jako průkazný podklad pro soudní řízení ani nemůže být požadována náhrada škody, která by vznikla jejich využitím,
• nebyla vyvrácena námitka stěžovatele, že si nebyl a nemohl být vědom, že dodavatel není registrován jako plátce,
• městský soud se nevypořádal s odkazem stěžovatele na články 178 a 226 Směrnice rady 2006/112/ES a rozhodnutí Evropského soudního dvora C-438/09 ve věci Dankowski, kdy evropský soud konstatoval, že osoba povinná k dani má nárok na odpočet, jestliže při splnění všech zákonných podmínek přijala plnění od osoby povinné k dani i v případě, že tato osoba povinná k dani není registrována a že Evropský soudní dvůr rovněž konstatoval, že vnitrostátní předpis nesmí bránit uplatnění nároku na odpočet, je-li plnění poskytnuto osobou povinnou k dani, která není registrována,
• NSS dále zmiňuje legislativní vývoj v ustanoveních řešících okamžik, kdy se osoba povinná stává plátcem za situace překročení obratu pro povinnou registraci; poukazuje na určitou nepřehlednost v systému „plátcovství“.

V závěru svého rozsudku NSS dává za pravdu stěžovateli a ruší jak rozsudek městského soudu, tak je zrušeno rozhodnutí odvolacího orgánu – finančního ředitelství.

Dále NSS problematiku dobré víry shrnuje:

„Dobrou víru či naopak povědomost o účasti na daňovém podvodu nelze určit jen na základě podkladů, které má k dispozici stěžovatel a které předkládá žalovanému. Naopak, posuzování vědomosti o účasti na daňovém podvodu je otázkou kontextuální. Pro dovození nedostatku dobré víry stěžovatele je třeba brát v potaz veškeré relevantní skutečnosti, v daném případě pak vzhledem k tomu, že nejde o „kolotočový podvod“, vyhodnocení možné vědomosti či nevědomosti stěžovatele patrně nebude natolik spletité. Závěr v tomto směru však jako prvnímu nepřísluší Nejvyššímu správnímu soudu učinit.“