Digitální daň se nijak netýká koncových uživatelů. Podle návrhu ji budou platit firmy s globálním obratem nad 750 milionů eur ročně, které na území České republiky dosáhnou za kalendářní rok obratu minimálně 100 milionů Kč za uskutečněné zdanitelné služby.

„Jedná se o vyrovnávací daň, která napravuje současnou nerovnováhu. Internetoví giganti u nás neplatí daně v míře, která by odpovídala jejich ziskům v naší zemi, což je nefér vůči ostatním firmám v České republice, které tu daně odvádějí. Dlouhodobě podporujeme nalezení společného mezinárodního řešení, jednání na úrovni EU a OECD však bohužel ještě nějakou dobu potrvají. Protože ale nemůžeme dál vyčkávat a sledovat nerovné soutěžení globálních gigantů s ostatními podnikateli, přicházíme s vlastní úpravou dočasné digitální daně do doby, než se mezinárodní kompromis podaří najít,“ říká ministryně financí Alena Schillerová.

7% daň se bude vztahovat na

• umísťování cílené reklamy na digitální rozhraní,
• využití mnohostranného digitálního rozhraní (takové, které umožňuje vzájemný kontakt mezi uživateli),
• a prodej dat o uživatelích.

Dani tak budou podléhat také některé platformy digitální ekonomiky, které uživatelům umožňují vzájemně si mezi sebou poskytovat za úplatu služby a zboží. Tento model se jmenuje DST (digital service tax) a navrhla ho už dříve Evropská komise.

Kdo bude daň platit a jak se počítá?

Digitální daň se na služby bude vztahovat jen u firem, které překročí hranici 750 milionů eur globálního obratu ročně a 100 milionů Kč ročního obratu v ČR. Pokud tuto podmínku firma splňuje, následují další limity, které musí firma přesáhnout, aby měla povinnost platit daň:

• V případě cílené reklamy a poskytování dat o uživatelích na českém území bude tento limit 5 milionů korun.
• U mnohostranných digitálních rozhraní je určující počet českých uživatelů, který musí překročit 200 000.

Ministerstvo se tak chce vyhnout tomu, aby daň zatěžovala i společnosti, pro které je podobná činnost pouze okrajovou.

Důležitý bude také podíl výnosu ze zdanitelných služeb na celkových tržbách v rámci Evropy. Pokud bude tento podíl nižší než 10 %, podnik digitální daň platit nemusí. Zůstane mu však oznamovací povinnost a musí výjimku ohlásit správci daně. Dani tak nebudou podléhat například automobilky, které umisťují placenou reklamu na chytré obrazovky svých aut.

Firmy, které „splní” podmínky digitální daně, budou odvádět 7 % ze základu daně, tedy z tržeb za služby během zdaňovacího období (kalendářní rok). Základ se však vypočítá pouze z tržeb za služby poskytnuté uživatelům v České republice. Daň firmy odvedou formou měsíčních záloh a splatná bude ve lhůtě pro podání daňového přiznání.

Daň začne v České republice platit nejspíš v polovině roku 2020 a podle odhadů ministerstva vynese v tomto roce 2,1 miliardy Kč. V dalších letech by pak výnosy měly dosáhnout 5 miliard Kč ročně.

Návrh se nelíbí mezinárodnímu měnovému fondu ani USA

V přípravě je totiž plán na globální digitální daň, který se projednává v rámci OECD. Navíc Mezinárodní měnový fond upozorňuje na riziko dvojího zdanění a pokřivení trhu. Česko se tak pouští do neprobádané oblasti na vlastní pěst. Není ale jediné.

Jako první zavedla digitální daň od začátku roku 2019 Francie. Protože většina digitálních gigantů pochází z USA, nelíbí se to hlavně americkým úřadům.

Administrativa amerického prezidenta Donalda Trumpa dokonce prověřuje francouzský model digitální daně s ohledem na diskriminaci amerických firem. V případě, že Američané zjistí, že se skutečně jedná o diskriminaci, zvažují odplatu v podobě zvýšeného cla na francouzská vína.

Pokud uvážíme, že by se USA v případě české digitální daně zachovaly podobně vůči českým firmám, může nás nakonec daň i přes zvýšený příjem do státního rozpočtu paradoxně poškodit. Digitální daň má nicméně omezenou platnost s posledním zdaňovacím obdobím v roce 2024. Vláda totiž stále preferuje společné mezinárodní řešení, to její je pouze dočasné.