Správní praxe

Od nabytí účinnosti daňového řádu (dále také „DŘ“), tedy od 1. 1. 2011, bylo finanční správou vykládáno, že aby došlo k prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání k dani z příjmů ze standardních 3 měsíců na 6 měsíců, musela být plná moc, kterou daňový subjekt zplnomocnil daňového poradce ke zpracování a podání daňového přiznání, uplatněna u věcně a místně příslušného správce daně.

Nestačí tedy, aby byla plná moc nejpozději k poslednímu dni neprodloužené lhůty pro podání daňového přiznání podána na poště, musí být v tento den již v dispozici přímo u věcně a místně příslušného správce daně. Pokud je tedy posledním dnem lhůty pro podání daňového přiznání 1. duben, tak k tomuto dni správci daně vyžadovali, aby plnou moc měli již „na stole“.

Svůj názor zdůvodňovali ustanovením § 27 DŘ, podle kterého je plná moc vůči správci daně účinná od okamžiku jejího uplatnění u tohoto správce daně.

Stanovisko Nejvyššího správního soudu

Skutkovou podstatou kasační stížnosti byla situace, kdy plná moc udělená daňovému poradci pro prodloužení lhůty ke zpracování a podání daňového přiznání k dani z příjmů byla podána k poštovní přepravě dne 2. 4. 2012 a tentýž den byla ještě pro jistotu taktéž podána u místně nepříslušného správce daně (bylo podáno na FÚ Olomouc, kdežto místně příslušný byl FÚ Přerov). FÚ Přerov udělil daňovému subjektu pokutu za opožděné daňové přiznání, neboť mu byla plná moc doručena poštou až 3. 4. 2012 resp. 11. 5. 2012 v případě postoupení od FÚ Olomouc. Podle názoru správce daně měla být plná moc na FÚ Přerov již 2. 4. 2012.

Daňový subjekt se proti pokutě odvolal, po neúspěšném odvolání se dožadoval nápravy žalobou u správního soudu. Také u krajského soudu neuspěl, proto byla podána kasační stížnost u Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“).

Daňový subjekt (dále jen „stěžovatel“) v kasační stížnosti argumentoval, že pro posouzení celé záležitosti je ustanovení § 27 odst. 2 DŘ zcela nevýznamné, protože se jedná o subsidiární ustanovení ve vztahu ke speciálnímu § 136 odst. 2 DŘ, kde je řešena problematika prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání. Odlišnost stěžovatel spatřoval v tom, že zatímco v ustanovení § 27 odst. 2 je uvedeno „uplatněna u tohoto správce daně“, v ustanovení § 136 odst. 2 je uvedeno „uplatněna u správce daně“. Z odlišného znění lze dovodit, že zákonodárce obě ustanovení rozlišuje a proto nelze tvrdit, že pro aplikaci § 136 odst. 2 DŘ se užije i § 27 odst. 2 DŘ.

NSS nejprve ve svém rozsudku 4 Afs 68/2015-35 posoudil vztah § 27 odst. 2 DŘ a § 136 odst. 2 DŘ a dospěl k závěru, že zatímco první § 27 odst. 2 určuje čas, od kterého je plná moc účinná vůči správci daně, ustanovení § 136 odst. DŘ vymezuje podmínku, při jejímž splnění dochází k prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání. Jedná se tedy o dvě různé normy, které řeší odlišné otázky.

Z uvedeného vyplývá, že je nutné rozlišovat mezi účinky uplatněné plné moci (i) na vznik zastoupení před správcem daně a (ii) na prodloužení lhůty pro podání daňového přiznání. Pro posouzení včasnosti procesního úkonu daňového subjektu týkajícího se prodloužení lhůty pro podání přiznání, je třeba aplikovat pravidla pro zachování lhůt stanovená v § 35 DŘ.

Podle § 35 odst. 1 písm. b) DŘ je lhůta zachována, je-li poslední den lhůty podána u provozovatele poštovních služeb poštovní zásilka obsahující podání adresovaná věcně a místně příslušnému správci daně. NSS konstatuje, že tedy lhůta byla ve zkoumaném případě zachována, neboť plná moc byla předána k poštovní přepravě dne 2. 4. 2012. Na této skutečnosti nic nemění ani fakt, že pošta toto podání doručila FÚ v Přerově až 3. 4. 2012.

NSS se také vyjádřil k plné moci podané u místně nepříslušného FÚ Olomouc. Na tuto plnou moc NSS aplikoval ustanovení § 35 odst. 2 DŘ, podle kterého – „Nebyl-li úkon učiněn u věcně a místně příslušného správce daně, je lhůta zachována, je-li nejpozději v poslední den lhůty učiněn tento úkon u nadřízeného správce daně nebo u jiného věcně příslušného správce daně“. NSS svůj názor uzavřel, že také tato plná moc byla podána včas.