Daňová evidence u OSVČ

Dle ZDP se daňovou evidencí rozumí evidence pro účely stanovení základu daně a daně z příjmů. Tato evidence obsahuje údaje o:

1. příjmech a výdajích, v členění potřebném pro zjištění základu daně,
2. majetku a dluzích.

Daňová evidence je založena na zachycení peněžních toků, které mají daňový dopad, tj. efekt na základ daně z příjmů fyzických osob. Na rozdíl od podvojného účetnictví tedy nerespektuje akruální princip (tedy věcnou a časovou souvislost nákladů a výnosů), nýbrž vychází v zásadě z pohybu peněžních prostředků (hotovostní příjmy a výdaje, pohyby na bankovních účtech), přičemž existuje řada výjimek.

Z hlediska absence akruálního principu se tedy v daňové evidenci nesetkáme s časovým rozlišováním položek, i když existují dvě výjimky. Tou první je oblast finančního leasingu a druhou daňové odpisování hmotného majetku. V dávných dobách (do konce roku 2007) bylo možné ještě považovat za projev časového rozlišování v daňové evidenci i tvorbu rezervy na opravu hmotného majetku dle § 7 zákona č. 593/1992, o rezervách pro zjištění základu daně z příjmů, ve znění pozdějších předpisů. Od roku 2008 je však nutné při tvorbě této daňově účinné rezervy ukládat odpovídající peněžní prostředky na samostatný účet v bance se sídlem na území členského státu Evropské unie, který je veden v českých korunách nebo v eurech a je určen výhradně pro ukládání prostředků rezerv tvořených podle uvedeného zákona, a to nejpozději do termínu pro podání daňového přiznání. Tím je daňová účinnost paralelně provázána s pohybem peněžních prostředků a od roku 2008 se nám výčet výjimek pro časové rozlišení v daňové evidenci zúžil tedy na dvě výše uvedené (finanční leasing a daňové odpisování hmotného majetku).

Vedení daňové evidence je dáno rozhodnutím konkrétní osoby samostatně výdělečně činné, pokud není splněna podmínka pro povinné vedení podvojného účetnictví, v souladu se zákonem č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ZoÚ). Nezapomeňme, že vedení daňové evidence a podvojného účetnictví u konkrétního podnikatele fyzické osoby se v rámci jednoho zdaňovacího období vylučuje. To neplatí v případě kombinace uplatnění procentních výdajů z příjmů a podvojného účetnictví, kde to možné je (dle Pokynu GFŘ D-22).

Daňová evidence je tedy alternativou pro zachycení podnikatelské činnosti vedle vedení podvojného účetnictví, uplatnění procentních výdajů z příjmů nebo aplikaci tzv. paušální daně.

TIP: S vedením daňové evidence i podvojného účetnictví vám pomůže účetní program Money S3.

Hmotný a nehmotný majetek v daňové evidenci

Pro daňovou evidenci je již historicky typické, že pokud je pořízen nehmotný majetek (který od roku 2021, fakultativně od roku 2020, ZDP nezná), stává se při úhradě výdaj související s jeho pořízením daňově účinným výdajem (pokud jsou splněny zákonné podmínky pro daňovou uznatelnost). Totéž platilo pro technické zhodnocení nehmotného majetku. Od roku 2021, resp. fakultativně od roku 2020, kdy ZDP nehmotný majetek nezná, se pro podnikatele s daňovou evidencí tedy v oblasti nehmotného majetku nic nemění.

V případě hmotného majetku je nutné nejprve stanovit, zda se jedná o kategorii hmotného majetku a zda tato majetková složka podléhá daňovému odpisování. Pokud ano, je nutné stanovit odpisovou základnu. Následně se provede test na aplikaci tzv. časových (měsíčních) daňových odpisů, které mají přednost před uplatněním tzv. ročních daňových odpisů. Připomeňme si, že mezi typické majetkové složky, které podléhají tzv. časovým (měsíčním) daňovým odpisům, patří zejména: dočasné stavby, technické zhodnocení nemovité kulturní památky, hmotný majetek využívaný k výrobě elektřiny ze slunečního záření a tzv. mimořádné odpisy.

Metodika tzv. časových (měsíčních) daňových odpisů se výrazně odlišuje od tzv. ročních daňových odpisů a je nutné mít toto pravidlo na paměti.

Daňové a nedaňové výdaje v daňové evidenci

Daňově účinné výdaje jsou definovány v § 24 ZDP, daňově neúčinné výdaje v § 25 ZDP. Řadu výdajů, které jsou daňově účinnými však v § 24 ZDP výslovně nenalezneme. Je to dáno existencí § 24 odst. 1 ZDP, podle něhož jsou daňově uznatelnými výdaji (náklady) takové, které byly vynaloženy na dosažení, zajištění a udržení příjmů (výnosů). V odstavci 2 řeší ZDP specifické případy, které jsou často ošetřeny zvláštními podmínkami.

V této souvislosti nezapomeňme, že příjmy a výdaje v cizí měně evidované v daňové evidenci se přepočítávají dle speciálních pravidel podle § 38 ZDP. V daňové evidenci se ke konci zdaňovacího období neprovádí přepočet zůstatku devizového bankovního účtu nebo valutové pokladny, ani se nepřeceňují pohledávky nebo dluhy v cizí měně.

Pokud osoba samostatně výdělečně činná nevede účetnictví, použije s výjimkami dle ZDP, tzv. jednotný kurs, nevyužije-li kursy devizového trhu uplatňované podle účetních předpisů. Tzv. jednotný kurs se stanoví jako průměr směnného kursu stanoveného Českou národní bankou poslední den každého měsíce zdaňovacího období. V případě, že se daňové přiznání podává v průběhu zdaňovacího období, použije se směnný kurs k datu uskutečnění jednotlivých příjmů a výdajů nebo průměr směnného kursu stanoveného Českou národní bankou poslední den každého měsíce části zdaňovacího období, za kterou se daňové přiznání podává. Tzv. jednotný kurs a kursy devizového trhu uplatňované podle zvláštních právních předpisů o účetnictví pro přepočet cizí měny nelze v jednom zdaňovacím období použít současně.

Oceňování v daňové evidenci

Pro ocenění majetku a dluhů v daňové evidenci se hmotný majetek oceňuje podle § 29 ZDP, pohledávky se oceňují podle § 5 ZDP. Ostatní majetek se oceňuje pořizovací cenou, je-li pořízen úplatně, vlastními náklady, je-li pořízen ve vlastní režii, nebo cenou určenou podle zvláštního právního předpisu o oceňování majetku ke dni nabytí u majetku nabytého bezúplatně.

Dluhy se oceňují při vzniku jmenovitou hodnotou, při převzetí pořizovací cenou. Peněžní prostředky a ceniny se oceňují jejich jmenovitými hodnotami. Pořizovací cenou pozemku je cena včetně porostu, pokud se nejedná o pěstitelský celek trvalých porostů (podle § 26 ZDP), bez stavby na něm zřízené. Do pořizovací ceny majetku pořízeného formou finančního leasingu se zahrnou výdaje s jeho pořízením související, hrazené uživatelem.

V případě úplatného pořízení majetku a dluhů, za jednu pořizovací cenu, se cena jednotlivých složek majetku stanoví v poměrné výši k ceně jednotlivých složek majetku oceněných podle zvláštního právního předpisu, s výjimkou peněz, cenin, pohledávek a dluhů. Je-li v případě úplatného pořízení majetku a dluhů, rozdíl mezi pořizovací cenou a oceněním tohoto majetku podle zvláštního právního předpisu, zvýšeným o hodnotu peněz, cenin, pohledávek, včetně daně z přidané hodnoty, a snížený o hodnotu dluhů, záporný, postupuje se obdobně jako v případě záporného oceňovacího rozdílu při koupi obchodního závodu (podle § 23 ZDP).

Závěr

Osoby samostatně výdělečně činné musí v rámci svých úvah o uplatnění daňové evidence ve svém podnikání respektovat právní předpisy, především ZDP a ZoÚ. Pokud fyzická osoba podnikatel vede podvojné účetnictví, ať z povinnosti či na základě dobrovolného rozhodnutí, nemůže v rámci téhož zdaňovacího období kombinovat vedení účetnictví s vedením daňové evidence. ZDP uvádí v § 7b zvláštní pravidla pro uplatnění daňové evidence, která se tímto liší od tzv. jednoduchého účetnictví, které je upraveno primárně ZoÚ. V současné době je jednoduché účetnictví použitelné pouze pro subjekty neziskové sféry, a to na základě jejich dobrovolného rozhodnutí – pokud splní kritéria pro možné uplatnění této dobrovolné volby pro vedení jednoduchého účetnictví. V žádném případě nelze tedy konstatovat, že daňová evidence je jiné označení pro jednoduché účetnictví. Jedná se o dva odlišné systémy, které jsou určeny pro odlišné subjekty.

Zdroje:

Zákon č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů