Jaký je rozdíl mezi daní stanovenou dokazováním a pomůckami

Daňový subjekt – z procesního pohledu – stíhají dvě břemena:

1. povinnost podat daňové tvrzení (přiznání) a
2. povinnost prokázat správci daně, že informace uvedené v daňovém tvrzení (přiznání) jsou pravdivá.

Bez jakýchkoliv pochybností můžeme říci, že výrazně složitější než splnit si povinnost podat daňové přiznání je povinnost prokázat správci daně, že skutečnosti v něm uvedené jsou správné, jak vyžaduje daňový řád (dále také jen „DŘ“).

Dokazování

Dokazování v daňovém řízení lze chápat jako základní metodu, která by měla vést k hlavnímu cíli daňového řízení – správně stanovit daň.

Dokazování provádí správce daně, ať již místně příslušný nebo dožádaný. Správce daně by měl dbát, aby skutečnosti byly zjištěny co nejúplněji, přitom není vázán pouze návrhy daňového subjektu.

Jak je zmíněno výše, daňový subjekt musí být schopen prokázat všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v daňovém tvrzení případně v dalších podáních.

Daňový subjekt tedy musí navrhovat veškeré důkazní prostředky, které má k dispozici nebo které si musí opatřit. Důkazní prostředky musí být samozřejmě získány pouze v souladu s právními předpisy. DŘ uvádí, že se jedná zejména o tvrzení daňového subjektu, listiny, znalecké posudky, svědecké výpovědi a ohledání věci.

Je tedy zřejmé, že daňový subjekt musí být v této fázi daňového řízení velmi aktivní, aby své důkazní břemeno ustál a daň byla stanovena ve správné výši!

Správce daně po provedeném dokazování určí, které skutečnosti považuje za prokázané a které nikoliv a na základě kterých důkazních prostředků. O hodnocení důkazů sepíše úřední záznam.

Pro daňový subjekt je důležité, aby věděl, že nejenom on má v rámci dokazování své povinnosti, ale že také správce daně má určité povinnosti v oblasti prokazování.

Správce daně prokazuje:

1. oznámení vlastních písemností,
2. skutečnosti rozhodné pro užití právní domněnky nebo právní fikce,
3. skutečnosti vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost povinných evidencí, účetních záznamů, jakož i jiných záznamů, listin a dalších důkazních prostředků uplatněných daňovým subjektem,
4. skutečnosti rozhodné pro posouzení skutečného obsahu právního jednání nebo jiné skutečnosti,
5. skutečnosti rozhodné pro uplatnění následku za porušení povinnosti při správě daní,
6. skutečnosti rozhodné pro posouzení účelu právního jednání a jiných skutečností rozhodných pro správu daní, jejichž převažujícím účelem je získání daňové výhody v rozporu se smyslem a účelem daňového právního předpisu.

Příklad z praxe

Citace z platebního výměru na daň z příjmů právnických osob:

„Vzhledem k tomu, že daňový subjekt na výzvu správce daně k podání daňového přiznání nereagoval a daň nelze stanovit na základě dokazování, neboť správce daně nemá k dispozici žádné důkazní prostředky (zejména řádně vedené účetnictví), na základě kterých by bylo možné stanovit daň dokazováním, stanoví správce daně základ daně a daňovou povinnost v souladu s ust. § 145 odst. 1 daňového řádu. Z uvedeného důvodu přistoupil k rozhodnutí stanovit daňovou povinnost podle pomůcek ve smyslu ust. § 98 daňového řádu.“

Z citovaného textu bych zdůraznil, že správce daně považuje za stěžejní důkazní prostředek řádně vedené účetnictví! Je tedy v zájmu všech daňových subjektů, aby měli řádně vedené účetnictví, které je „odrazovým můstkem“ ke správnému stanovení daně.

Pomůcky

Pokud nelze daň stanovit tím základním způsobem – tedy dokazováním – správce daně přechází do tzv. pomůcek. Co se tímto pojmem rozumí?

Jedná se o postup správce daně, kdy stanovuje daň i bez součinnosti s daňovým subjektem. Pro daňový subjekt se jedná o velmi nevýhodnou situaci, neboť má velmi omezenou možnost ovlivňovat výši stanovené daně (na rozdíl od dokazování)!

Daňový subjekt se tímto stává v podstatě „pasivním divákem“ při stanovení jeho daňové povinnosti. Proto je pro daňový subjekt extrémně důležité, aby stanovení daně zůstalo v rovině dokazování a nepřeklopilo se do pomůcek.

Správce daně vychází z informací, které má k dispozici nebo které si obstará i bez součinnosti s daňovým subjektem. Podle DŘ má správce daně povinnost při stanovení daně podle pomůcek také přihlédnout ke zjištěným okolnostem, z nichž vyplývají výhody pro daňový subjekt. V praxi se však těžko daňovému subjektu prokazuje, že správce daně takové okolnosti zjistil.

Podle DŘ jsou pomůckami zejména:

1. důkazní prostředky, které nebyly správcem daně zpochybněny,
2. podaná vysvětlení,
3. porovnání srovnatelných daňových subjektů a jejich daňových povinností,
4. vlastní poznatky správce daně získané při správě daní.

Příklad z praxe

Daňový subjekt – plátce DPH – nepodal ani na výzvu finančního úřadu přiznání k dani z příjmů právnických osob za rok 2021. V srpnu 2023 vydává správce daně platební výměr na daň stanovenou podle pomůcek, kde základ daně z příjmů právnických osob stanovil následovně:

1. Pro stanovení výnosů za rok 2021 použil uskutečněná plnění, která byla uvedená v podaných přiznáních k DPH za rok 2021 (konkrétně součet hodnot z řádků 1 a 2),
2. Pro stanovení základu daně z příjmů právnických osob za rok 2021 použil poměr základu daně z příjmů právnických osob k výnosům z daňového přiznání k dani z příjmů právnických osob z roku 2020. Stejným poměrem – vypočteným z přiznání za rok 2020 – stanovil z výnosů uvedených v bodě ad 1. základ daně pro rok 2021.

Sjednání daně

Třetím a troufám si říci, že nejméně častým způsobem stanovení daně, je sjednání daně. Tento institut se používá v případě, že daňový subjekt nebyl schopen prokázat svá tvrzení vztahující se k jeho daňové povinnosti, a navíc nelze dostatečně spolehlivě stanovit daň ani podle pomůcek.

Sjednání daně se zaprotokoluje. Součástí protokolu je také rozhodnutí o stanovení daně.

Výraznou nevýhodou tohoto způsobu stanovení daně je to, že daňový subjekt nemůže proti rozhodnutí o stanovení daně uplatnit opravné prostředky, čímž jsou jeho procesní práva podstatně zkrácena.