Ústavní soud zaujal stanovisko k vracení nesporné částky nadměrného odpočtu DPH

Autor: Mgr. Zdeněk Zralý, daňový poradce č. 3177

Definice problému

Pro názornost si nastíněnou situaci uveďme na příkladu: daňový subjekt – plátce DPH – podá daňové přiznání k dani z přidané hodnoty, ve kterém uvede, že mu vznikl nadměrný odpočet ve výši 100.000 Kč. Následně správce daně zahájí postup pro odstranění pochybnosti ohledně části odpočtu ve výši 20.000 Kč, ohledně odpočtu ve výši 80.000 Kč nemá správce daně žádné pochybnosti.

Z logiky věci by bylo správné, aby správce daně bez průtahů vrátil nadměrný odpočet v nesporné výši, tedy ve výši 80.000 Kč. Sporná částka odpočtu ve výši 20.000 Kč by se řešila v rámci probíhajícího postupu pro odstranění pochybností, a buď by subjekt správce daně přesvědčil o oprávněnosti svého nároku či nikoliv. Domnívám se, že by se jednalo o spravedlivý proces s racionálním základem.

V praxi to však vypadá tak, že správce daně čeká s vrácením celého odpočtu ve výši 100.000 Kč až do té doby, kdy bude zřejmý výsledek postupu pro odstranění pochybností správce ohledně části nadměrného odpočtu ve výši 20.000 Kč.

Nález Ústavního soudu – II. ÚS 819/18 ze dne 22. února 2019

U daňového subjektu byly orgány finanční správy prováděny kontrolní činnosti (postupy pro odstranění pochybností a daňové kontroly) se zdůvodněním, že daňový subjekt obchoduje mimo jiné s drahými kovy a vzhledem k tomu, že se jedná o „rizikovou komoditu“, může být účasten „karuselových podvodů“. Je důležité zdůraznit, že subjekt měl ještě jiné aktivity, u kterých správce daně odpočty DPH nezpochybňoval.

Daňový subjekt podal žalobu na nezákonný zásah u krajského soudu, kde neuspěl. Ani následná kasační stížnost nepřinesla úspěch, proto se daňový subjekt obrátil se stížností na Ústavní soud (dále jen „ÚS“). Ústavní stížnost spočívala v porušení vlastnického práva, tedy v porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Porušení vlastnického práva podle stěžovatele (daňového subjektu) spočívalo v tom, že přestože správce daně rozporoval pouze část nadměrného odpočtu, tak pod dobu delší než 3 roky zadržoval odpočet celý (cca 52 mil. Kč).

Podle ÚS sice daňový řád (dále jen „DŘ“) výslovně neumožňuje rozdělit nadměrný odpočet na částku spornou a nespornou a s těmito částkami následně odděleně nakládat, nicméně však také nikde v DŘ není uvedeno, že správce daně může zadržovat nespornou částku společně s částkou spornou.

Dále ÚS konstatoval, že státní moc lze uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. Jelikož zásah správce daně do vlastnického práva daňového subjektu postrádal zákonný základ, představoval bez dalšího protiústavní zásah do práv daňového subjektu.

ÚS dále uvádí, že cíle daňového procesu – správně stanovit daň – lze dosáhnout i bez nezákonného zásahu do majetkových práv daňového subjektu, a to právě rozdělením nadměrného odpočtu na částku spornou a částku nespornou.

Pro úplnost je vhodné zmínit, že se v květnu 2018 Nejvyšší správní soud obrátil s touto předběžnou otázkou na Soudní dvůr EU:
„je v souladu s unijním právem, a především s principem neutrality DPH, opatření členského státu, které podmiňuje vyměření a výplatu části nárokovaného odpočtu DPH ukončením řízení o všech zdanitelných plněních v daném zdaňovacím období“.

Bude velmi zajímavé sledovat, jakou odpověď Nejvyšší správní soud dostane. Nicméně jak zmínil ÚS, stanovisko Soudního dvora nemůže změnit názor ÚS, co se týče ústavnosti postupů správců daně a obecných soudů. Lze totiž od sebe oddělit hledisko ústavnosti a hledisko interpretace unijního práva.