Nejvyšší správní soud se k v nadpisu položené otázce vyjádřil ve svém čerstvém rozsudku z února 2014. Jako již vícekrát v minulosti můžeme i tento rozsudek považovat za inspirující pro naši argumentaci s orgány veřejné moci, v tomto případě s inspektorátem práce.

Autor: Mgr. Zdeněk Zralý, daňový poradce č. 3177

Vymezení případu

Úvodem si zrekapitulujme, o co v daném případě šlo. V roce 2012 byla oblastním inspektorátem práce provedena kontrola v prodejně textilu, jejímž předmětem bylo dodržování zákazu výkonu nelegální práce. V prodejně byla přítomna pouze neteř majitelky prodejny (žalobkyně), která obsluhovala zákazníky, kasírovala peníze a vydávala zboží. Následně byla telefonicky přivolána majitelka prodejny, tedy teta žalobkyně, která do protokolu uvedla, „že nikoho nezaměstnává a že neteř u ní nepracuje – pouze jí vypomáhá, když ona jako majitelka prodejny právě není na pracovišti.“

Následujícího dne byla majitelka prodejny poučena, že se jedná výkon nelegální práci a písemně ji bylo uloženo odstranit zjištěné nedostatky. Nato majitelka prodejny uzavřela s neteří dohodu o provedení práce, aby byly odstraněny zjištěné nedostatky a zaslala oblastnímu inspektorátu vysvětlení v tom smyslu, že s neteří bydlí v bytě, „a proto jí hlídá prodejnu vždy, když je ona sama jako majitelka pryč.“

Následně oblastní inspektorát zahájil s neteří (žalobkyní) správní řízení o přestupku spočívajícím v nelegální práci. Právní zástupce žalobkyně argumentoval tak, „že nevykonávala závislou práci mimo pracovní poměr, jelikož nebyla ke své tetě ve vztahu podřízeném, neměla stanovenu pracovní dobu a nepobírala za svou výpomoc žádnou odměnu.“ Argumentace nebyla úspěšná a žalobkyni byla stanovena pokuta ve výši 15 000 Kč a povinnost uhradit náklady správního řízení ve výši 1 000 Kč.

Žalobkyně uvedené rozhodnutí zažalovala u Krajského soudu v Brně, který tuto žalobu zamítl. Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu.

Stanovisko Nejvyššího správního soudu

Nejprve se Nejvyšší správní soud (dále jen „NSS“) zabýval definičními znaky závislé práce. Pojem závislé práce je definován zákoníkem práce takto:

1. Závislou prací je práce, která je vykonávána ve vztahu nadřízenosti zaměstnavatele a podřízenosti zaměstnance, jménem zaměstnavatele, podle pokynů zaměstnavatele a zaměstnanec ji pro zaměstnavatele vykonává osobně.
2. Závislá práce musí být vykonávána za mzdu, plat nebo odměnu za práci, na náklady a odpovědnost zaměstnavatele, v pracovní době na pracovišti zaměstnavatele, popřípadě na jiném dohodnutém místě.

NSS se vyjádřil, že aby se mohlo jednat o závislou práci, musí být splněny určitá kriteria jako např.:

• nemůže se jednat o jednorázovou či příležitostnou spolupráci,
• práce musí být vykonávána osobně, nelze se nechat zastupovat např. v době nemoci jinou osobou (jednalo by se spíše o obchodní vztah),
• zaměstnanec vykonává práci podle pokynů zaměstnavatele,
• určování a vykazování pracovní doby,
• doplňkovým kriteriem může být také to, zda se osoba jeví jako zaměstnanec z pohledu třetích osob,
• a konečně osobní (ekonomická či jiná) závislost zaměstnance na zaměstnavateli.

A dále NSS uvádí:

„Vztah podřízenosti zaměstnance vůči zaměstnavateli představuje nutně subjektivní kategorii. Rozhodující je tedy zejména to, zda zaměstnanec sám vnímá své postavení jako podřízené a to je důvodem, proč respektuje pokyny zaměstnavatele. Pokud má ovšem správní orgán naplnění tohoto subjektivního znaku objektivně prokázat, musí zkoumat, zda je dána osobní závislost zaměstnance na zaměstnavateli a zejména co je její příčinou. A zde začíná být zřejmé, že i když poskytování odměny zaměstnanci není vymezeno v zákoně jako znak závislé práce, neznamená to, že by zcela ztratilo smysl tuto otázku v rámci postihování nelegální práce zkoumat. Neboť právě pobírání odměny představuje typickou skutečnost, která závislé postavení zaměstnance na zaměstnavateli věrohodně prokazuje. Podmínkou samozřejmě je, aby odměna tvořila (ne nutně jediný, ale ekonomicky významný) zdroj zaměstnancových příjmů – poskytnutí drobné protihodnoty např. v podobě daru je běžným zvykem i v případě jednorázové mezilidské výpomoci.“

„Jestliže ale správní orgán neprokáže ani pobírání či příslib odměny, ani jinou skutečnost, která by zavdávala důvod se domnívat, že byla u jedné osoby dána osobní závislost na druhé, pak se o závislou práci jednat nebude, neboť zde chybí znak spočívající ve vztahu podřízenosti a nadřízenosti. Platí tedy, že když určitá osoba vykonává danou činnost pro jinou osobu dobrovolně a zároveň s vědomím, že protistraně nevzniká závazek poskytnout jí jakoukoliv protihodnotu (resp. nepodaří-li se prokázat opak), půjde zpravidla o přátelskou výpomoc či dobrovolnickou činnost.“

Závěrem NSS uvádí, že ve zkoumaném případu se nejedná o nelegální práci, ale občanskou výpomoc a že „Není zkrátka a dobře možné v rámci boje proti nežádoucí praxi nelegálního zaměstnávání likvidovat běžný občanský život“.

Závěry učiněné NSS jsou praktické i vzhledem k novému institutu zvanému rodinný závod, který je vymezen v novém občanském zákoníku následovně:

„Za rodinný se považuje závod, ve kterém společně pracují manželé nebo alespoň s jedním z manželů i jejich příbuzní až do třetího stupně nebo osoby s manžely sešvagřené až do druhého stupně a který je ve vlastnictví některé z těchto osob.“

Podle NSS se v rodinném závodě dokonce počítá jak se soustavnou prací členů rodiny, tak i s jejich odměňováním ve formě podílu na zisku, a to vše mimo režim zákoníku práce!